Zamilovala jsem se do prodavače melounů aneb Vnímat dětská přání mezi slovy.

Zamilovala jsem se do prodavače melounů. Ještě jsem to nikomu neřekla, ale teď mám pocit, že už to nemám sílu dál tajit.

Potkala jsem ho v pohádce „Krteček a paraplíčko“ od Heleny Doskočilové. Jeho umění naslouchat a porozumět nevyslovenému přání malého krtka mě okouzlila. Ve chvíli, kdy krteček uviděl prodavače melounů stát pod stejným paraplíčkem, jako měl on, mlčky zatoužil: „Ach mít tak také melouny. Kamarádi by si ke mně pro ně chodili. To by byla krása.“ Krteček počkal, až prodavač melounů zůstal sám a pak se nesměle přiblížil a povídá. „Podívejte se, pane, já mám také takové paraplíčko jako Vy.“ Prodavač se usmál a odpověděl: „Máš paraplíčko, ale nemáš melouny, viď? Tady jeden máš.“ Usmál se a půjčil mu i nůž na krájení melounů. A krteček byl tak šťastný…

Jak mohl prodavač melounů vědět, že krteček chce také melouny, když mluvil jen o paraplíčku? Tuším, že asi znal v dětství někoho jako je naše babička, která slyší dětská přání mezi jejich slovy. Šli jsme na výlet a babička měla s sebou hole, aby udržela pohodlně tempo a šetřila tak kolena. Když tu se najednou Eli zvědavě přitočila k babičce a začala pokulhávat. „Babi mě tak bolí tohle kolínko.“ Babička se usmála: „Chtěla by sis půjčit tu hůlku, viď? Tady, vyzkoušej si ji.“ A pak už jen špitla: „Potřebuji ji, ale brzy zpátky, abych s vámi mohla pohodlně jít dál.“ Eli si půjčila hůlku a byla blahem celá bez sebe…

Ve chvíli, kdy jsem uslyšela rozhovor mezi babičkou a Eli, vybavil se mi v hlavě krtečkův prodavač melounů. A najednou jsem měla pocit, že kdysi i babička mohla nějakého tajně milovat.

Lenka Míkovcová, 28.7. 2013

Pohádku mimochodem vypráví Marek Eben, a tak je prodavačův hlas plný jemné empatie.