Večernice aneb I já umřu.

Chtělo se mi strašně spát. Byl horký letní den, únava mě úplně zmohla a děti právě usínaly. Když v tom se u mé postele objevil Kryštof: „Mami, můžu?“ zašeptal. Kývla jsem na něj a on mě rovnou zalehl. Položil si hlavu na má prsa a z ničeho nic se zeptal: „Mami, až budu velký, umřeš?“ Mé tělo se ani nehnulo, ale hlava začala běžet na plné obrátky. Nechtěla jsem v něm vyvolat strach z toho, že zůstane sám, ale také jsem mu nechtěla lhát. A k tomu jsem vůbec netušila, co si právě teď představuje pod pojmem „velký“. A tak jsem zkusila: „Umřu, až budu hodně stará, Kryštůvku.“ Moc mu to jako odpověď nestačilo nebo tomu nechtěl ve svých pěti letech uvěřit, a tak se zeptal ještě jednou. „Mami, až budu velký, umřeš?“ „Kryštůvku, já umřu, až budu moc a moc stará, ale to je za hodně dlouho.“ Mlčel a neříkal nic.

A do toho zvláštního ticha se mu po tváři začaly řinout krokodýlí slzy: „Já tady ale nechci zůstat sám!“ Plakal a já věděla, že si poprvé v životě uvědomil, že i jeho máma jednou umře. Jeho strach ze samoty na mě neuvěřitelně doléhal. Chtěl být stále se mnou. Dlouho jsem mu rukama otírala mokré tváře, aby svůj smutek v klidu prožil.* Po nějaké době, když už jsem měla pocit, že síla jeho emocí je slabší, zkusila jsem dodat: „Podívej se na mě, Kryštůvku, já jsem už hodně hodně velká a stále mám svou maminku a tatínka.“ Doufala jsem, že mu pomůžu zmírnit tíhu situace.

Stále jsem ale cítila, že jeho zoufalost z představy samoty je moc velká. Uvědomoval si plně existenci mé smrti, a já mu to už chtěla nějak ulehčit. A tak jsem mu jeho přání a touhy být stále se mnou splnila alespoň v představách**: „Když budeš chtít, Kryštůvku, najdeš pro mě místo ve svém srdci, a já tak budu stále s Tebou. Možná se ze mě stane hvězdička na nebi a budeme se na sebe tak každou noc dívat.“ Přemýšlel tak dlouho, že jsem si začala myslet, že usnul. Když v tom se docela vesele ozvalo: „Mami a mohla by si být ta první hvězdička, co večer přichází?“ V tu chvíli jsem věděla, že mou představu přijal jako malou náplast na pro něj krutou pravdu, se kterou se musel smířit. Oči mi slzely smutkem i štěstím najednou a já už jen tiše dodala: „Mohla Kryštůfku, mohla.“

Téma smrti začal Kryštof řešit intenzivně ve čtyřech letech viz. fejeton Odcházení Václava Havla. Průběžně se k němu vracel s odchodem domácích zvířat, nebo v souvislosti s chováním zvířat na maso. Před několika měsíci jsme tuto otázku řešili, velice krátce, v souvislosti s úmrtím mé staré tety Anastazie. Nyní se k tématu takto nečekaně vrátil.

*Haim G. Ginott: Between Parent and Child, Chapter: Anxiety Due to Life’s End, page 171

**Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, Faber, Mazlish: „Jak pomoci dětem, aby se vyrovnaly se svými pocity? Splňte jejich přání alespoň v představách.“, strana 13

**Respektovat a být respektován, kapitola 6. Empatie v praxi: Uspokojení přání v představě, str. 109.

1. srpna 2013, Lenka Míkovcová