en cz

Večernice aneb I já umřu.

2 roky, 3 roky, Fejetony, 4 roky, komunikace, 5 let, osoba blízká, děti, rodiče, Respektovat a být respektován, empatie, emoce, Jak mluvit aby nás děti poslouchaly, Pavel Kopřiva, strach, Between Parent and Child, smrt, smutek, Ginott, Nováčková, Mazlish, Faber

Chtělo se mi strašně spát. Byl horký letní den, únava mě úplně zmohla a děti právě usínaly. Když v tom se u mé postele objevil Kryštof: „Mami, můžu?“ zašeptal. Kývla jsem na něj a on mě rovnou zalehl. Položil si hlavu na má prsa a z ničeho nic se zeptal: „Mami, až budu velký, umřeš?“ Mé tělo se ani nehnulo, ale hlava začala běžet na plné obrátky. Nechtěla jsem v něm vyvolat strach z toho, že zůstane sám, ale také jsem mu nechtěla lhát. A k tomu jsem vůbec netušila, co si právě teď představuje pod pojmem „velký“. A tak jsem zkusila: „Umřu, až budu hodně stará, Kryštůvku.“ Moc mu to jako odpověď nestačilo nebo tomu nechtěl ve svých pěti letech uvěřit, a tak se zeptal ještě jednou. „Mami, až budu velký, umřeš?“ „Kryštůvku, já umřu, až budu moc a moc stará, ale to je za hodně dlouho.“ Mlčel a neříkal nic.

A do toho zvláštního ticha se mu po tváři začaly řinout krokodýlí slzy: „Já tady ale nechci zůstat sám!“ Plakal a já věděla, že si poprvé v životě uvědomil, že i jeho máma jednou umře. Jeho strach ze samoty na mě neuvěřitelně doléhal. Chtěl být stále se mnou. Dlouho jsem mu rukama otírala mokré tváře, aby svůj smutek v klidu prožil.* Po nějaké době, když už jsem měla pocit, že síla jeho emocí je slabší, zkusila jsem dodat: „Podívej se na mě, Kryštůvku, já jsem už hodně hodně velká a stále mám svou maminku a tatínka.“ Doufala jsem, že mu pomůžu zmírnit tíhu situace.

Stále jsem ale cítila, že jeho zoufalost z představy samoty je moc velká. Uvědomoval si plně existenci mé smrti, a já mu to už chtěla nějak ulehčit. A tak jsem mu jeho přání a touhy být stále se mnou splnila alespoň v představách**: „Když budeš chtít, Kryštůvku, najdeš pro mě místo ve svém srdci, a já tak budu stále s Tebou. Možná se ze mě stane hvězdička na nebi a budeme se na sebe tak každou noc dívat.“ Přemýšlel tak dlouho, že jsem si začala myslet, že usnul. Když v tom se docela vesele ozvalo: „Mami a mohla by si být ta první hvězdička, co večer přichází?“ V tu chvíli jsem věděla, že mou představu přijal jako malou náplast na pro něj krutou pravdu, se kterou se musel smířit. Oči mi slzely smutkem i štěstím najednou a já už jen tiše dodala: „Mohla Kryštůfku, mohla.“


Téma smrti začal Kryštof řešit intenzivně ve čtyřech letech viz. fejeton Odcházení Václava Havla. Průběžně se k němu vracel s odchodem domácích zvířat, nebo v souvislosti s chováním zvířat na maso. Před několika měsíci jsme tuto otázku řešili, velice krátce, v souvislosti s úmrtím mé staré tety Anastazie. Nyní se k tématu takto nečekaně vrátil.

*Haim G. Ginott: Between Parent and Child, Chapter: Anxiety Due to Life’s End, page 171

**Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, Faber, Mazlish: „Jak pomoci dětem, aby se vyrovnaly se svými pocity? Splňte jejich přání alespoň v představách.“, strana 13

**Respektovat a být respektován, kapitola 6. Empatie v praxi: Uspokojení přání v představě, str. 109.

  1. srpna 2013, Lenka Míkovcová

Komentáře

  • Zdeněk Míkovec

    —09. 08. 21:58

    Smazat

    NAŠE DĚTI nás často zaskočí otázkami na témata, která jsou daleko za jejich možnostmi chápání. Tím se můžeme lehce ocitnout v pasti: Když jim dáme plně pravdivou odpověď, tak jim můžeme ublížit. Nepravda má také svá úskalí - časem se "provalí" a je-li jí moc, může snížit pocit jistoty dítěte. A to je jistě to co by se stát nemělo.
    Ale jak rychle říci pravdu tak, aby byla pro toho maličkého tvorečka přijatelná???
    Proto si myslím, že takovéto fejetony jsou pro všechny rodiče velmi užitečné, ne jen protože dávají jistý návod s reálným výsledkem, ale hlavně proto, že se při jejich čtení zamýšlíme a tak se nevědomky řipravujeme, abychom nebyli příliš zaskočeni, až se ti naše děti zeptají ...

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!