en cz

Symfonie žitného pole aneb Když dětem naslouchám.

3 roky, Fejetony, 4 roky, 5 let, naslouchat, zážitek, žito, déšť, symfonie, žitné pole

Byl srpen a do zad nás hřálo slunce. Jemný vítr nám načechrával vlasy. Vraceli jsme se z výletu domů a byli jsme jen dva. Já a Kryštof. Vzácná chvíle, kdy jsme si užívali jen jeden druhého, všichni ostatní byli před námi a těm za námi jsme tak nějak mlčky utekli. Chtěli jsme být jen spolu. Povídali jsme si o tom, co nás napadlo. Bez trvání na tématu, bez čekání na úplnou odpověď, pluli jsme představami uprostřed nedokončených myšlenek. Obklopovali nás jen ptáci a zvířata v lese, žitné pole a blankytné nebe s úplně bílými mraky nad hlavou.

„Prší?“ zeptal se Kryštof. Překvapena „absurdní“ otázkou jsem zbystřila. „Neprší, ale také ten déšť slyším.“ Odpověděla jsem a zároveň jsem si musela přiznat, že kdyby mě Kryštof neupozornil, vůbec bych ten jemný zvuk nevnímala. Stáli jsme a poslouchali, jak droboučké kapky deště hrají svou symfonii na střešní okno nebo střechu stanu. Byla to nádhera. Pak nás přemohla zvědavost a následovali jsme ten zvuk, který byl velmi blízko nás. Smysly nás vedly k žitnému poli, které se právě třpytilo zlatem a dozrávalo. Klekla jsem si k poli a Kryštof si přisedl. V tu chvíli jsme objevili zázrak přírody. Zrající žitná zrna se drala na svět a svou silou nechávala pukat obaly, ve kterých byla až do teď ukryta. A každé to z miliónů zrn přišlo na svět se zvukem jedné kapky. Z celého zrajícího pole, tak vznikala nádherná symfonie, která mi navždy zůstane ve vzpomínkách.



Zážitek s žitným polem mi připomněl následující text od Diane Loosmansové.

“Kdybych měla své dítě vychovat znovu, vybudovala bych pro něj nejprve sebeúctu a pak teprve dům.

Prstem bych víc malovala a míň hrozila.

Méně bych ho opravovala a víc s ním vykládala.

Nestarala bych se tak o učení, ale prostě bych se starala.

Chodila bych víc na procházku a pouštěla bych víc draků na provázku.

Přestala bych si hrát na vážnou, ale vážně bych si hrála.

Proběhla bych víc polí a viděla víc hvězd.

Víc bych ho objímala a míň s ním “válčila”.

Viděla bych v žaludu častěji dub.

Nebyla bych přísná, ale přístupná.

Neučila bych ho lásce k síle, ale naučila bych ho síle lásky…”

“Nikdy nebudeme moci vychovávat své dítě nebo své děti znovu. Nikdy. Máme jedinou příležitost, a to neopakovatelnou.”

Komentáře

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!