en cz

Odcházení Václava Havla aneb Kryštof se loučí.

2 roky, 3 roky, Fejetony, 4 roky, 5 let, děti, emoce, empatie, naslouchat, Odcházení, smutek, smrt, dítě, Václav Havel, dramatik, politik, disident, Pražský Hrad, srdce, Pražská Křižovatka, intuice, výročí, prezident, Poslední odcházení Václava Havla

V prosinci 2011 zemřel první český prezident Václav Havel. Mlčeli jsme a přemýšleli, co nám právě v srdcích schází. Udělala jsem si čas a sledovala jsem převoz ostatků z Pražské Křižovatky na Pražský Hrad v televizi. Kryštof a Eliška si hráli kolem. Mimořádná atmosféra jim ale neunikla, a tak i poslouchali, co jsem jim o bývalém prezidentovi povídala. Téměř čtyřletý Kryštof se samozřejmě zeptal: „Co je to smrt?“. Řekla jsem mu, že člověk je nejen tělo, ale i duše, která po smrti z těla odletí pryč. Nic neříkal, sledoval dál a přemýšlel.

Pak z Kryštofa začaly padat další otázky a přání, jejichž věcnost mě překvapovala. „Už nevstane, maminko?“, „Já nechci, aby ta duše uletěla, ať se mu vrátí!“, „Paní Dagmar pláče. Je jí smutno?“, „Proč nesměl psát?“, „Kde jsou teď ty zlý lidi?“, „A co to znamená, že ho pohřbí?“. Další otázka na tělo. „To znamená, že se jeho tělo změní v popel, tak jak si to pan prezident přál.“ Chvíli bylo ticho a pak se tiše ozvalo: „Shoří jako ta svíčka, maminko?“. „Ano“, odpověděla jsem a odmlčela jsem se. Tušila jsem, že s tímto se Kryštof bude muset vyrovnat. Neříkal nic a pak se spustil usedavý pláč. „Já nechci, aby shořel!“. Mlčela jsem a jen jsem ho pevně držela, než doplakal.

Pláč ustal a přišly další otázky: „Jak dlouho bude na tom Hradě?“ „A můžeme se s ním taky rozloučit?“. Utřela jsem slzy a slíbila mu, že tam půjdeme. Babička večer hlídala spící Elišku, a my vyrazili. Koupili jsme cestou tři růže – jednu i pro tátu. Tu svou Kryštof pevně držel a nepustil ji celou cestu z ruky. Seděl mi v tramvaji na klíně a v klidném očekávání poslouchal, co jsem mu vyprávěla o trase tramvaje 22 centrem.

Fronty lidí už večer u Vladislavského sálu nebyly, a tak jsme pomalu vešli tam, kde Václav Havel ležel. Ve Vladislavském sále Kryštof přirozeně respektoval smuteční atmosféru. Nemuseli jsme mu říkat nic. Přesně věděl, co má dělat. Svou růži položil panu prezidentovi na určené místo.

Při odchodu ze sálu Václavu Havlovi ještě zamával. Jen tak jak to děti umí, nechal všechen smutek ve Vladislavském sále a cestou domů už zase štěbetal a řádil. Pochopila jsem, že s touto životní kapitolou, se Kryštof zcela vypořádal.

Lenka Míkovcová



O zvládání dětských emocí (volně přeloženo z anglického originálu knihy Between Parent and Child*)

„Jak se nejlépe vypořádat se silnými dětskými emocemi? Až dosud běžná praxe spočívala v jejich popírání, odmítání, potlačování nebo jejich zlehčování. Tento přístup, ale ignoruje fakt, že emoce stejně jako řeka, nemůžou být zastaveny, jen nasměrovány. Silné emoce nemůžou být ani popírány, rozumově odůvodňovány, rozmlouvány nebo ignorovány odváděním pozornosti.

Je třeba je rozpoznat a uznat jejich existenci. Je třeba brát je s respektem a duchaplně je rozptýlit. V opačném případě neumožníme dětem emocionálně dospět a porozumět sobě samým.

Jak tedy nejlépe porozumět a zvládat dětské emoce? Trpělivým nasloucháním, pozornou empatií a klidným vnímáním svého srdce a intuice.“

Více se o dětských emocích dočtete ve fejetonu „Moc emoce aneb Přiznejme jim jejich pocity.“

*Between Parent and Child, Dr. Haim G. Ginott, 1965, Three Rivers Press, New York

**druhé upravené vydání

Komentáře

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!