„Nepochopitelné“ strachy při lyžování aneb Dokážeme je dětem přiznat? A co s nimi?

Na kopci dědy Hilberta v Harrachově vedle hotelu Šedý Vlk se děti učí lyžovat už mnoho let. Ty naše přišly na řadu letos. Eli se minulý rok (3 roky) naučila dělat obloučky a pouštěla se na dětském tréninkovém svahu dolů sama bez obav. S očekáváním stejné kuráže jsme s Eli na svah nastoupili i letos. Jenže ouvej. Čtyřletá Eli se pevně držela zpočátku nabídnuté hůlky a stále nám opakovala, že chce jezdit jen s mámou nebo s tátou. Po pár jízdách nám bylo jasné, že hůlku už nepotřebuje, ale Eli se jí odmítala vzdát.

Na pomě jsem proto zavedla řeč na hůlku a zkusila jsem přímou otázku. „Eli, na co se vlastně potřebuješ držet té hůlky?“ a dostala jsem naprosto logickou odpověď, kterou jsem nečekala: „Abych přeci udržela rovnováhu.“ Tak to se nedalo zpochybnit. Zkusila jsem ji tedy alespoň doplnit, že rovnováhu jí pomáhají držet teď už hlavně nožičky a že hůlka už jí spíše brzdí. A že se bez ní bude moci cítit volněji a jezdit si, jak bude chtít. Chvíli přemýšlela a pak dodala: „Jenže já chci jezdit s Tebou.“ Měla snad pocit, že bez hůlky jí odjedu pryč, nevrátím se a ona tam zůstane sama? Možná, a tak jsem pro jistotu dodala: „I bez držení se hůlky budeme stále jezdit spolu, tak dlouho dokud budeš chtít.“

Vysedly jsme z pomy a já se zeptala, zda to tedy zkusíme bez hůlky. Jenže se do třetice ozvalo: „Když já se bojím, že spadnu.“ Pevně se chytla hůlky a koukala na mě těma svýma dětskýma očima, které věděly, že jsem jejich celý svět, na který se spoléhá, že vše dobře dopadne. Vymáčkla jsem ze sebe ještě poslední kapky empatie: „Bojíš, se že Tě ten pád bude bolet?“ Mlčky přikývla. „Taky jsem několikrát spadla, když jsem se učila lyžovat. Ale většinou se to dalo zvládnout.“ V tu chvíli kolem nás projela malá holka a kecla si rovnou na zadek. Maminka jí pomohla vstát, ona se oklepala a jela dál. Štěstí mi přálo. Na vlastní oči jsme viděly, že zvládnout se to dá.

Stály jsme tam a já si v duchu udělala vtípek, že teď už se může bát jen toho, že se jí to rozjede a skončí až dole pod svahem u Čertovy Hory. V tu chvíli se Eli pustila hůlky, odrazila se a jela. V její tváři se objevily uspokojení a radost. Celý svah dala sama s obloučkama a bez pádu.

—————————————————-¨

První poznámka pod čarou:

A protože dobrá nálada je pro učení se lyžování pro děti balzám na „každý“ nezdar, přidávám ještě pár maličkostí, které nám ji pomohly na svahu udržet. I když nešlo vždy vše tak, jak jsme si my dospělí idealisticky představovali.

• Nejen při jízdě dolů, ale i na pomě jsme si zpívali např. „Jede, jede mašinka.“

• Zpočátku jsme se soustředili na dvě nebo tři vlastnosti postavení na lyžích. Ostatní přišlo na řadu později.

• Vozili jsme s sebou oblíbené hračky, které nám zpestřovaly pauzy případně vykukovaly z kapes nebo batohu.

• Prokládali jsme lyžování včas pauzou na čaj, ježdíkování nebo dělání sněhuláků, andělíčků, sněhových hradů a zmrzlin.

• Na otravné oblékání, které děti může omezovat v pohybu, jsme si dávali hodně času. A poslední vrstvu jsme si dooblékali až tam, kde byla malá pravděpodobnost, že se děti budou smažit.

Druhá poznámka pod čarou:

„Ježiši, pro Krista pána čeho se bojíš? Tady se přeci nemáš čeho bát!!!“

Nějaký nespokojený taťka - “super jezdec” ji namířil přímo na malou holku, se slzami v očích. A vypadalo to, že s ježděním je ten den konec. Pro něho naprosto neodůvodněný strach dcery z lyžování zůstal bez vyslyšení a pochopení. Vyvolával v něm vztek a naštvanost. Směsice pocitů, které jsem v té chvíli v její tváři viděla, na mě dolehla. A popsala bych je asi takto:

• Mám strach, snad že spadu, že do mě někdo narazí, že se mi něco stane, že mě to bude bolet…

• Táta na mě křičí, a z toho mi je strašně. Chce se mi z toho brečet.

• Táta mě vůbec nechápe. Myslí si, že jsem divná a že jsem poseroutka.

• Je ze mě zklamaný. Očekával, snad si i přál, že budu hned jezdit jako Šárka Strachová.

• Nebude mě mít už tolik rád, zklamala jsem ho.

• Tátu to se mnou nebaví, není se mnou rád.

Myslím si, že bez ohledu na to, kolik dětem je, by stačilo jim někdy “jen” strach z lyžování přiznat a pokusit se společně najít řešení, jak ho zvládnout.

• Zjistit, zda se dají důvody k němu popsat a popovídat si o tom, zda jsou opodstatněné a navodit dobrou náladu.

• Nebo vyrazit na mírnější kopec, přidat k helmě chrániče na kolena, chytit se hůlky, …

• No a kdyby to už bylo opravdu nezvladatelné, nedá mi ještě dodat, že v úvahu připadá i “krajní” varianta, že se dá na čas zkusit jiný zimní sport, jako jsou snowboard, běžky, brusle apod. a lyžování na chvíli odložit. Ne vzdát.

Určitě by se zvýšila pravděpodobnost, že jednou bude lyžování pro tu malou “nešťastnici” spíše radost než starost.

Více o dětském strachu např. v knize Between Parent and Child, Haim G. Ginott, Three Rivers Press, New York, 2003, revised and updated

Lenka Míkovcová, leden 2014, inspirováno skutečnou životní událostí