en cz

„Nepochopitelné“ strachy při lyžování aneb Dokážeme je dětem přiznat? A co s nimi?

2 roky, 3 roky, Fejetony, 4 roky, komunikace, 5 let, osoba blízká, děti, pocit bezpečí, Respektovat a být respektován, emoce, empatie, máma, táta, hraní, strach, učení se, Míkovcová Lenka, zpívat si, oblékání, děda, samostatnost, boty, pláč, sport, lyže, radost, pauza, chrániče, rovnováha, hůlka, pohyb, uspokojení, bábovka, čerti, jízda, zima, dokázat, zmrzlina, Hilbert, oblouk, hotel, andělíček, Šedý Vlk, kolena, hrát si, sníh, svah, ruce, sněhulák, Olympiáda, lyžování, Čertova Hora, helma, ježdík, Soči, poma, nepochopení, kluzák, Šárka Strachová

Na kopci dědy Hilberta v Harrachově vedle hotelu Šedý Vlk se děti učí lyžovat už mnoho let. Ty naše přišly na řadu letos. Eli se minulý rok (3 roky) naučila dělat obloučky a pouštěla se na dětském tréninkovém svahu dolů sama bez obav. S očekáváním stejné kuráže jsme s Eli na svah nastoupili i letos. Jenže ouvej. Čtyřletá Eli se pevně držela zpočátku nabídnuté hůlky a stále nám opakovala, že chce jezdit jen s mámou nebo s tátou. Po pár jízdách nám bylo jasné, že hůlku už nepotřebuje, ale Eli se jí odmítala vzdát.

Na pomě jsem proto zavedla řeč na hůlku a zkusila jsem přímou otázku. „Eli, na co se vlastně potřebuješ držet té hůlky?“ a dostala jsem naprosto logickou odpověď, kterou jsem nečekala: „Abych přeci udržela rovnováhu.“ Tak to se nedalo zpochybnit. Zkusila jsem ji tedy alespoň doplnit, že rovnováhu jí pomáhají držet teď už hlavně nožičky a že hůlka už jí spíše brzdí. A že se bez ní bude moci cítit volněji a jezdit si, jak bude chtít. Chvíli přemýšlela a pak dodala: „Jenže já chci jezdit s Tebou.“ Měla snad pocit, že bez hůlky jí odjedu pryč, nevrátím se a ona tam zůstane sama? Možná, a tak jsem pro jistotu dodala: „I bez držení se hůlky budeme stále jezdit spolu, tak dlouho dokud budeš chtít.“

Vysedly jsme z pomy a já se zeptala, zda to tedy zkusíme bez hůlky. Jenže se do třetice ozvalo: „Když já se bojím, že spadnu.“ Pevně se chytla hůlky a koukala na mě těma svýma dětskýma očima, které věděly, že jsem jejich celý svět, na který se spoléhá, že vše dobře dopadne. Vymáčkla jsem ze sebe ještě poslední kapky empatie: „Bojíš, se že Tě ten pád bude bolet?“ Mlčky přikývla. „Taky jsem několikrát spadla, když jsem se učila lyžovat. Ale většinou se to dalo zvládnout.“ V tu chvíli kolem nás projela malá holka a kecla si rovnou na zadek. Maminka jí pomohla vstát, ona se oklepala a jela dál. Štěstí mi přálo. Na vlastní oči jsme viděly, že zvládnout se to dá.

Stály jsme tam a já si v duchu udělala vtípek, že teď už se může bát jen toho, že se jí to rozjede a skončí až dole pod svahem u Čertovy Hory. V tu chvíli se Eli pustila hůlky, odrazila se a jela. V její tváři se objevily uspokojení a radost. Celý svah dala sama s obloučkama a bez pádu.

—————————————————-¨

První poznámka pod čarou:

A protože dobrá nálada je pro učení se lyžování pro děti balzám na „každý“ nezdar, přidávám ještě pár maličkostí, které nám ji pomohly na svahu udržet. I když nešlo vždy vše tak, jak jsme si my dospělí idealisticky představovali.

  • Nejen při jízdě dolů, ale i na pomě jsme si zpívali např. „Jede, jede mašinka.“

  • Zpočátku jsme se soustředili na dvě nebo tři vlastnosti postavení na lyžích. Ostatní přišlo na řadu později.

  • Vozili jsme s sebou oblíbené hračky, které nám zpestřovaly pauzy případně vykukovaly z kapes nebo batohu.

  • Prokládali jsme lyžování včas pauzou na čaj, ježdíkování nebo dělání sněhuláků, andělíčků, sněhových hradů a zmrzlin.

  • Na otravné oblékání, které děti může omezovat v pohybu, jsme si dávali hodně času. A poslední vrstvu jsme si dooblékali až tam, kde byla malá pravděpodobnost, že se děti budou smažit.


Druhá poznámka pod čarou:

„Ježiši, pro Krista pána čeho se bojíš? Tady se přeci nemáš čeho bát!!!“

Nějaký nespokojený taťka - “super jezdec” ji namířil přímo na malou holku, se slzami v očích. A vypadalo to, že s ježděním je ten den konec. Pro něho naprosto neodůvodněný strach dcery z lyžování zůstal bez vyslyšení a pochopení. Vyvolával v něm vztek a naštvanost. Směsice pocitů, které jsem v té chvíli v její tváři viděla, na mě dolehla. A popsala bych je asi takto:

  • Mám strach, snad že spadu, že do mě někdo narazí, že se mi něco stane, že mě to bude bolet…

  • Táta na mě křičí, a z toho mi je strašně. Chce se mi z toho brečet.

  • Táta mě vůbec nechápe. Myslí si, že jsem divná a že jsem poseroutka.

  • Je ze mě zklamaný. Očekával, snad si i přál, že budu hned jezdit jako Šárka Strachová.

  • Nebude mě mít už tolik rád, zklamala jsem ho.

  • Tátu to se mnou nebaví, není se mnou rád.

Myslím si, že bez ohledu na to, kolik dětem je, by stačilo jim někdy “jen” strach z lyžování přiznat a pokusit se společně najít řešení, jak ho zvládnout.

  • Zjistit, zda se dají důvody k němu popsat a popovídat si o tom, zda jsou opodstatněné a navodit dobrou náladu.

  • Nebo vyrazit na mírnější kopec, přidat k helmě chrániče na kolena, chytit se hůlky, …

  • No a kdyby to už bylo opravdu nezvladatelné, nedá mi ještě dodat, že v úvahu připadá i “krajní” varianta, že se dá na čas zkusit jiný zimní sport, jako jsou snowboard, běžky, brusle apod. a lyžování na chvíli odložit. Ne vzdát.

Určitě by se zvýšila pravděpodobnost, že jednou bude lyžování pro tu malou “nešťastnici” spíše radost než starost.

Více o dětském strachu např. v knize Between Parent and Child, Haim G. Ginott, Three Rivers Press, New York, 2003, revised and updated

Lenka Míkovcová, leden 2014, inspirováno skutečnou životní událostí

Komentáře

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!