Moc emoce aneb Přiznejme jim jejich pocity.

Byla to pěkná rána. Náraz je od sebe odrazil na zem a pak už pláč pohltil celou jídelnu. Klasika. Běhají jako potrefení a pak se do sebe mrňousové opravdu trefí. Oba běželi k maminkám a vylévali si tam svoje srdce. Tatínkové přihlíželi a sem tam do toho vnesli jasnou představu statečného chlapa. „Nebreč! To nic není! Vstaň a pojď už ven.“ A Ten jeden kluk měl v tom všem neštěstí velké štěstí. Máma mu totiž přiznala, že ho to bolí, že se také asi lekl a přál by si, aby ho to už nebolelo a mohl zase běhat.

V ten okamžik jsem si vzpomněla na chvíli, kdy se mi do rukou dostala knížka Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly*. Na chvíli, kdy jsem zjistila, že zlehčováním, popíráním a odváděním pozornosti od přirozených emocí nikomu nepomůžu. Ba naopak, že by se tak Kryštof nenaučil poznávat svoje pocity a emoce, které jsou tak důležité pro jeho budoucí životní rozhodnutí. A že s empatií a podporou ze strany rodiče by se tak také nesetkal.

Vzpomněla jsem si, jak jsem to od té chvíle zkusila nově. Při dalších menších karambolech jsem si vyslechla jeho trápení a popsala jsem mu, co konkrétně vidím za zranění. Popsala jsem i jeho pocity a emoce, které jsem viděla a vyslovila přání, aby to už nebolelo. Nakonec jsem mu navrhla, co by se s tím dalo dělat.

Kryštofovi jsou teď čtyři a půl roku a Elišce téměř tři. Když upadnou, zvednou se a prohodí něco jako: „To teda byl pád.“, podívají se, jestli mají něco odřeného, a když jo, přijdou se i s poctivou slzou v oku pomazlit a pro dezinfekci a náplast. A když se setkáme s něčím, co je opravdu moc bolí – ať už fyzicky nebo psychicky – necháme projevům jejich emocí nejdříve volný, ale bezpečný, prostor a pak začneme s empatickou reakcí. A té, jak říkají spoluautoři knihy Respektovat a být respektován Taťjana a Pavel Kopřivovi**, se můžeme naučit.

*Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, Adele Faber, Elaine Mazlish, Computer Press 2007

**Taťjana a Pavel Kopřivovi, spoluautoři knihy Respektovat a být respektován, Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Taťjana Kopřivová, Pavel Kopřiva - Spirála, 2008

Pod čarou

Kromě odvádění pozornosti jsem se setkala ještě s např. následujícími přístupy:

• Nálepkování: „Takovej velkej kluk přeci nebude brečet…“, „Ty jsi teda hérečka.“

• Odvádění pozornosti: „To nic není, podívej se na ten balónek jak pěkně letí.“

• Citové vydírání: „Přeci by si neplakala, to by tetička byla smutná …“

Empatická reakce

O empatické reakci autoři knihy Respektovat a být respektován mimo jiné uvádějí např.:

• „Schopnost empatie máme vrozenou, empatické reakci se můžeme naučit.“

• „Máš právo cítit se tak, jak se cítíš. Ty jsi také ten, kdo s tím může něco udělat. Nabízím Ti svoji podporu.“.

• „Empatické reakce je dobré trénovat v běžných životních situacích. Až když je zvládneme, můžeme se je učit používat i v těch náročnějších.“

• Empatie činem: “Někdy nemusíme říkat dokonce vůbec nic. Stačí pohled, výraz tváře,….“. „ … pochovat, pohladit, přitulit nebo obejmout.“

Emoční inteligence

Pokud se o empatii už pokoušíte, ale chybí Vám slova, můžete se podívat např. na dodatek A knížky Emoční inteligence od Daniel Goleman. O emocích píše: „Emoce jsou pocity a s nimi spojené myšlenky, psychické a fyzické stavy, a také řada pohnutek k určitému jednání.“ Mezi hlavní kategorie emocí a jejich některé prvky zahrnuje:

• Lásku: přátelství, důvěra, tolerance, zamilovanost, …

• Radost: štěstí, úleva, hrdost a zadostiučinění, nadšení, rozkoš, …

• Překvapení: šok, údiv, ohromení, úžas

• Hněv: zuřivost, hrubost, zloba, nenávist, podrážděnost, …

• Smutek: žal, neradostnost, sklíčenost, osamělost, melancholie, …

• Strach: úzkost, nervozita, hrůza, podezřívavost, …

• Rozhořčený odpor: pohrdání, opovržení, znechucení, …

• Hanba: vina, stud, výčitky svědomí, poníženost, lítost, …