en cz

Moc emoce aneb Přiznejme jim jejich pocity.

2 roky, 3 roky, Fejetony, 4 roky, 5 let, Respektovat a být respektován, empatie, emoce, pocity

Byla to pěkná rána. Náraz je od sebe odrazil na zem a pak už pláč pohltil celou jídelnu. Klasika. Běhají jako potrefení a pak se do sebe mrňousové opravdu trefí. Oba běželi k maminkám a vylévali si tam svoje srdce. Tatínkové přihlíželi a sem tam do toho vnesli jasnou představu statečného chlapa. „Nebreč! To nic není! Vstaň a pojď už ven.“ A Ten jeden kluk měl v tom všem neštěstí velké štěstí. Máma mu totiž přiznala, že ho to bolí, že se také asi lekl a přál by si, aby ho to už nebolelo a mohl zase běhat.

V ten okamžik jsem si vzpomněla na chvíli, kdy se mi do rukou dostala knížka Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly*. Na chvíli, kdy jsem zjistila, že zlehčováním, popíráním a odváděním pozornosti od přirozených emocí nikomu nepomůžu. Ba naopak, že by se tak Kryštof nenaučil poznávat svoje pocity a emoce, které jsou tak důležité pro jeho budoucí životní rozhodnutí. A že s empatií a podporou ze strany rodiče by se tak také nesetkal.

Vzpomněla jsem si, jak jsem to od té chvíle zkusila nově. Při dalších menších karambolech jsem si vyslechla jeho trápení a popsala jsem mu, co konkrétně vidím za zranění. Popsala jsem i jeho pocity a emoce, které jsem viděla a vyslovila přání, aby to už nebolelo. Nakonec jsem mu navrhla, co by se s tím dalo dělat.

Kryštofovi jsou teď čtyři a půl roku a Elišce téměř tři. Když upadnou, zvednou se a prohodí něco jako: „To teda byl pád.“, podívají se, jestli mají něco odřeného, a když jo, přijdou se i s poctivou slzou v oku pomazlit a pro dezinfekci a náplast. A když se setkáme s něčím, co je opravdu moc bolí – ať už fyzicky nebo psychicky – necháme projevům jejich emocí nejdříve volný, ale bezpečný, prostor a pak začneme s empatickou reakcí. A té, jak říkají spoluautoři knihy Respektovat a být respektován Taťjana a Pavel Kopřivovi**, se můžeme naučit.


*Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, Adele Faber, Elaine Mazlish, Computer Press 2007

**Taťjana a Pavel Kopřivovi, spoluautoři knihy Respektovat a být respektován, Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Taťjana Kopřivová, Pavel Kopřiva - Spirála, 2008


Pod čarou

Kromě odvádění pozornosti jsem se setkala ještě s např. následujícími přístupy:

  • Nálepkování: „Takovej velkej kluk přeci nebude brečet…“, „Ty jsi teda hérečka.“

  • Odvádění pozornosti: „To nic není, podívej se na ten balónek jak pěkně letí.“

  • Citové vydírání: „Přeci by si neplakala, to by tetička byla smutná …“


Empatická reakce

O empatické reakci autoři knihy Respektovat a být respektován mimo jiné uvádějí např.:

  • „Schopnost empatie máme vrozenou, empatické reakci se můžeme naučit.“

  • „Máš právo cítit se tak, jak se cítíš. Ty jsi také ten, kdo s tím může něco udělat. Nabízím Ti svoji podporu.“.

  • „Empatické reakce je dobré trénovat v běžných životních situacích. Až když je zvládneme, můžeme se je učit používat i v těch náročnějších.“

  • Empatie činem: “Někdy nemusíme říkat dokonce vůbec nic. Stačí pohled, výraz tváře,….“. „ … pochovat, pohladit, přitulit nebo obejmout.“


Emoční inteligence

Pokud se o empatii už pokoušíte, ale chybí Vám slova, můžete se podívat např. na dodatek A knížky Emoční inteligence od Daniel Goleman. O emocích píše: „Emoce jsou pocity a s nimi spojené myšlenky, psychické a fyzické stavy, a také řada pohnutek k určitému jednání.“ Mezi hlavní kategorie emocí a jejich některé prvky zahrnuje:

  • Lásku: přátelství, důvěra, tolerance, zamilovanost, …

  • Radost: štěstí, úleva, hrdost a zadostiučinění, nadšení, rozkoš, …

  • Překvapení: šok, údiv, ohromení, úžas

  • Hněv: zuřivost, hrubost, zloba, nenávist, podrážděnost, …

  • Smutek: žal, neradostnost, sklíčenost, osamělost, melancholie, …

  • Strach: úzkost, nervozita, hrůza, podezřívavost, …

  • Rozhořčený odpor: pohrdání, opovržení, znechucení, …

  • Hanba: vina, stud, výčitky svědomí, poníženost, lítost, …

Komentáře

  • Zuzana Žurková

    —09. 08. 12:40

    Smazat

    Zdravím Leni, moc hezky napsané.
    Já ještě často slýchávám ve školce od rodičů, speciálně u chlapců:"ale prosím tě, nebreč, už jsi velký kluk a brečí jen ženské". A přitom, jde vidět jak ten chlapeček jen touží být vyslechnut a objat, uf, až mám z toho často "knedlík v krku".
    Vůbec školka je pro mě taková studnice inspirací-JAK S DĚTMI MLUVIT NECHCI. Člověk je tam často pod tlakem, spěchá do prá apod. a právě tam se často mé empatické reakce prověří.
    A ještě jsem se naučila jednu věc, kterou se mi daří zařadit do svých myšlenkových pochodů, když mají holky nějaký karambol nebo je nějaká stres.situace apod., tak si snažím představit, kdyby se to stalo mně, co by mi pomohlo se s tou situací vyrovnat, co bych chtěla slyšet, a když si to uvědomím tak mi ta empatická reakce jde už sama...

  • Lenka Míkovcová

    —13. 08. 19:12

    Smazat

    Ahoj Zuzano,
    díky moc za komentář. Jsem ráda za každou "duši", která to vidí stejně jako já.....

  • máma

    —23. 09. 15:06

    Smazat

    Lenko, díky za dopolední rozhovor. Objasnilo mi to chování Kubíka a budu se snažit u svých vnoučat postupovat podle knížky Emoční inteligence od Daniela Goleman

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!