en cz

Lipový lísteček pro Věru Emu TataroAneb pohádkový příběh o koloběhu života pro nejmenší

Fejetony, 5 let, osoba blízká, děti, rodiče, vztah s osobou blízkou, Respektovat a být respektován, emoce, Lenka Míkovcová, strach, Jak mluvit aby nás děti poslouchaly, smutek, pohádka, smrt, pláč, Odcházení, Věra Ema Tataro, strach ze smrti, Lípa, lísteček, umírání, koloběh života, Bergmann

Bylo jaro. Zbytky sněhu pomalu mizely z  návsi a sluníčko ohřívalo zem. Odpradávna stála uprostřed návsi stará silná lípa. Po dlouhé zimě cítila, jak se v ní pomalu probouzí život. Holé větve, které se teprve nedávno nadechly bez sněhové peřiny, zalil déšť a slunce je hřálo. Po ránu si v její koruně prozpěvovali ptáci a veverky hrály na honěnou. Mravenci a ploštice pomalu vylézali ze zimních úkrytů a hledali potravu. A lípa celá se začala krůček po krůčku měnit.

Na každé větvičce se objevovaly počátky léčivých květů a z pupenů vykukovaly špičky lístečků. Nabíraly na síle a klubaly se ven. Sluníčkem zahřívané a jarním deštěm zalévané rostly rychle a zelená srdíčka listů nakonec ozdobila celou lípu.

Květy lípy za pár dní voněly návsí a listy vrhaly stín na lavičku pod lípou. Zjara na ní sedávaly babičky, co přišly pro květ lípy, a přes léto si tam povídaly o životě. Maminky se tam zastavily, aby nakojily miminka, a děti si na té lavičce pochutnávaly na svačině, ořezávaly klacíky nebo si ošetřovaly odřená kolena. Lístečky se spokojeně třepetaly celé jaro i léto a lípa jim všem od kořenů stále posílala dostatek živin z půdy. I slunce o ně pečovalo svým světlem a teplem.

Když přišel podzim, slunce sláblo, vítr zchladl. Lípa už neměla tolik síly posílat lístečkům z kořenů dostatek živin, a tak se začaly barvit do žluta. Život pod lípou už nebyl tak pestrý, ale vzpomínky na něj stále hřály. Méně živin a slunce přijímal i ten nejmenší lísteček s pokorou a klidem. Čím byl ale slabší, tím méně odolával větru. Stále se pevně držel větve, ale začínal mít obavy, že spadne. Nevěděl, co se může stát, až se neudrží. Najednou se lísteček utrhl a obavy se změnily v údiv. Lísteček letěl. Pocítil něco, co nikdy před tím nepoznal. Pocity lehkosti a svobody, byly nádherné. Pomalu se snášel.

Obletěl lavičku a měkce dopadl na trávu pod lípou mezi ostatní listy. Poprvé se také dotkl ostatních lístečků, které se dříve na lípě chvěly spolu s ním. Ležel klidně. Pomalu vysychal a ztrácel svoji pružnost, stále ještě okouzlen svobodným letem. Sem tam se zvedl čerstvý vítr a s lístečky zatočil kolem do kola. Šustění suchého listí ve větru znělo pod lípou. Pak vítr zase ustal a lístečky ulehly na zem. „Čeho jsem se to vlastně bál?„ připomínal si své obavy lísteček. „Vždyť tohle je krása.“

Začalo pršet a lísteček byl mokrý a těžký. K jeho žluté barvě se přidávala i hnědá a i pár dírek se na něm objevilo. Z křehkého lístečku se začaly ulamovat kousíčky a jeho kostra byla čím dál čitelnější. Tiše ležel a pozoroval, jak si sem tam mravenec uždibl jeho kousek a nese si jej pryč. Lísteček byl menší a menší a stále více jeho částí mizelo nebo se měnilo v jemný prach.

Pak přišel vítr a odnesl ho vysoko k nebesům a on viděl tak daleko, jak ještě nikdy nemohl. Okouzlen tím, co opět nečekal, snášel se k zemi a jeho malé prachové kousíčky se vtěsnávaly i do těch nejmenších skulinek v zemi. Pomalu se zemí splýval a pociťoval její sílu. Lísteček se tak kousek po kousku propadával ke kořenům lípy. Aby až přijde jaro, si z něj lípa vzala sílu a opět na ní vykvetly voňavé květy a zelená srdíčka listů ozdobila její korunu.


Pro Věru Emu Tataro (*26.10. 1966 - 10.10. 2017)[http://www.tataro.com/]

Už dlouho jsem slibovala tenhle příběh napsat. Nedávno 10.10.2017 odešla Věra Ema Tataro, ilustrátorka mé ukolébavky. Je mi z toho dost smutno, a tak jsem si řekla, že je čas poslat do světa vyprávění, které mi pomohlo začít naše děti seznamovat s koloběhem života a s koncem bytí. Věnuji ho Věře a doufám, že jednou se mi ho podaří vydat jako ilustrovanou knížku.

O smrti jsem s dětmi začala příběhem o lístečku, pokračovala nevyhnutelným povídáním o smrti morčete ve školce, o odcházení Václava Havla a nakonec o mé vlastní smrti. Viz. fejetony “Odcházení Václava Havla” a “Večernice aneb i já umřu.”

Držím palce, Lenka

Komentáře

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!