Kopnu, štípnu, kousnu aneb Znakuji: „Pojď si hrát!“
Ach jo. Dobře mířený kopanec, otisk po kousnutí nebo flek po štípnutí. Nejraději byste to tomu mrněti vrátili, ale nemůžete. Místo toho nabídnete větičku: „Pojď si hrát.“ A jste z toho skoro venku. Jenže co když jsou Vašemu mrňátku ani ne dva roky nebo dokonce 14 měsíců a ještě neumí mluvit? Nevadí, zkusit můžete znakování.
Když se to stalo, byli jsme s Eliškou na hřišti. Ozval se ukrutný řev a já viděla, jak malá dračice drží Eli za vlasy a cloumá s ní. Přiskočila jsem a uvolnila sevření tlapičky. Eli plakala a malá dračice něco zoufale povykovala. „Copak neumíš říct: „Pojď si hrát. Místo toho, aby si ji tahala za vlasy?“ Neozvalo se nic. Jen na mě koukaly její nešťastné oči a já věděla, že jsem si tou otázkou zároveň odpověděla.
„Víš co?“ Řekla jsem. „Příště to udělej takhle“ a naučili jsme dračici znak „Pojď si hrát.“. Zoufalství z očí zmizelo a objevila se tam spíše zvědavost a zájem. Pak odcupitala.
Projev agrese je v případě, že se dítě nemůže vyjádřit přirozený. Dáte-li mu šanci projevit svou nespokojenost znakováním, uvidíte místo agrese projevy empatie a pocítíte jeho uvolnění z vyjádření smutku. Z osobní zkušenosti můžu říct, že schopnost vyjádřit se, projevit empatii a mít širší okruh těch, kteří mu/jí rozumí, dělalo našim dětem ohromnou radost a jednoznačně je to uspokojovalo. Naopak nás zase těšilo porozumět tomu, jak naše děti vnímají svět kolem.
Autorky znakové řeči pro batolala* (autorky i knihy Baby Minds** ) k tomu ještě dodávají: „Dětem znaková řeč posiluje sebedůvěru, umožňuje učit se a projevit zájem o věci, které děti zajímají. Jsou schopny lépe komunikovat s nejbližšími a naopak. V neposlední řadě u nich dochází ke snížení frustrace z nemožnosti se vyjádřit. Nezanedbatelný je také vliv na rozvoj řeči a posilování paměti.“
**Baby Minds, Linda Acredolo and Susan Goodwyn, Bantam Book, 2000
