Ke stolu, připravit! Pozor! TEĎ!!! Aneb Nejen ke svátečnímu obědu v klidu a v pohodě

S usazením dětí ke štědrovečerní večeři nebývá problém. Vidina dárků pod stromečkem „vyléčí“ většinou i permanentní nezájem o rodinné sezení u stolu. Jak to ale udělat v klidu, v pohodě a bez nátlaku na Boží Hod a v dalších dnech, kdy si rodiče přejí se s dětmi u stolu sejít?

„Oběéééd!“ „Ke stoluúúú!“ „Jídloóóó!“ zkusit se dá cokoliv, ale hlavně to s malými dětmi neuspěchat. Jednou, je to už tři roky, jsem měla pocit, že bychom se mohli jako rodina najíst společně u svátečního stolu. Začala jsem se na to těšit a rozhodla jsem se to hned zrealizovat. Představa byla dokonalá: příjemná atmosféra, svátečně prostřený stůl, dobré jídlo, hudba, všichni spokojení ….

Jídlo mám hotový, stůl je připravený, tak honem všichni sem. Zajdu do pokojíčku, kde jsou děti zabraný do stavění lega, a nadšeně jim oznámím: „Kryštofe, Eliško! Jdeme jíst!“ Jenže ouvej. Místo nadšeného spěchání ke stolu se ozvalo klidné, ale rozhodné: „Ne.“. Zkusím to znovu, naléhám, ale úspěch nemám. Ba naopak. Oba (Kryštof skoro 5 let, Eliška skoro 3 roky) se vztekají. Atmosféra je pryč. Koukám na ty mrňata a hlavou mi letí myšlenky, jak upustit páru a pomalu si uvědomuju. Za prvé jsem naše „pidilidi“ „pozvala“ ke zdolání krůty několika dobře míněnými příkazy. Za druhé jsem je přerušovala uprostřed jejich aktivity, do které byly naprosto ponořený. A o slavnostní atmosféře jsem věděla jen já.

Představte si to sami na sobě. Jste začtení do napínavé knížky nebo se díváte na hokej a dost si to vychutnáváte. Najednou Vás někdo v nejlepším nečekaně vyruší a ještě po Vás chce, abyste knížku hned odložili a hokej v bedně okamžitě vypli. Hádám, že vás to naštve a vy se úplně spontánně dostanete do argumentační opozice a za barikády.

Co teda s tím? Jak bych si asi já přála, aby mě někdo pozval k hotovému obědu? Odhlédnu od toho, že bych po takové příležitosti jako máma, řečeno s trochou humoru, skočila bez zaváhání a bez ohledu na formu pozvání nebo na to, zda mám hlad. A budu o tom přemýšlet, jako někdo, komu se to stává poměrně často a s ohledem na to, že jsou vánoce. Tak tedy: „Přála bych si, aby mě někdo milým hlasem např. 10 minut předem upozornil, že bude oběd a že by ho se mnou rád strávil, prostě proto, že mě má rád a rád by tak se mnou oslavil sváteční den. Přála bych si, aby mi např. nastavil tiché přesýpací hodiny a já viděla, kolik času ještě mám, abych dokončila, co bych chtěla. A konečně bych si přála, abych v momentě, kdy už je čas, uslyšela např. vánoční zvonění.“

Smířila jsem se proto s myšlenkou vlažného oběda a přestala jsem tlačit na pilu. Ohradila jsem se proti jejich ječení a pak jsem si k nim sedla na zem. Chvíli jsem se dívala, co dělají a ve vhodnou chvíli jim řekla přibližně tohle: „Už je čas oběda. Ráda bych se u stolu sešla s vámi i s tátou, protože jsou vánoce a já bych si přála obědvat se všemi společně.“ Dohodli jsme se ještě na posledních třech minutách hraní a postavili jsme si na to naše přesýpací hodiny. Pak už jsem jen doufala v jejich smysl pro správnou věc a vrátila jsem se do kuchyně. Pro jistotu jsem ještě zazvonila na zvonečky.

Vyšlo to. Za chvíli na pohodu přišly a ještě vybraly hudbu k jídlu.

Nejsem si stoprocentně jistá, co přesně způsobilo, to, že to tenkrát vyšlo, ale dnes se ke společnému, nejen svátečnímu jídlu, svoláváme zvoněním na zvonečky, po kterém se většinou za chvíli v kuchyni sejdeme.

Pohádkové vánoce a šťastný nový rok 2016,

Lenka Míkovcová

Poznámka pod čarou I

K jídlu u stolu se na pohodu dostaví asi bez větších problému předškoláci a školou povinní. Co ale s těmi mladšími, které baví spíše lézt pod stolem po čtyřech, sledovat, kde co lítá nebo počítat zmrzlé mouchy na okenním parapetu? Zaujmout např. hraním slovních hádanek o zvířatech a někdy na společném posezení u rodinného stolu prostě netrvat, i přesto, že bychom si to my rodiče zrovna přáli.

Poznámka pod čarou II: Jestli se do toho pustíte:

• Nebude to asi fungovat hned - chce to trpělivost, důvěru, opakování a případně i změny postupu.

• Nejvíce práce bylo u nás asi s ukončováním hraní. Bylo potřeba pomoct aktivity ukončit a společně jít do kuchyně.

• Někdy pomohla vtipná poznámka, srandička, divadýlko – prostě hraní.

• Pokud to nefungovalo s tím, že už jsme měli pocit, že by mělo, dohodli jsme se na třech zvoněních jako v divadle. Pak už jsme na opozdilce nečekali. Někdy jedl u stolu i sám.

• Co nám pomohlo a stále ještě pomáhá při nastavování domácích pravidel nejvíc? Přizvání ke spolupráci. Udělali jsme si všichni čas a společně jsme se podíleli na jejich vytvoření. Vyslechli jsme si názory druhých, ať se nám mohli zdát jakékoliv, zapsali si to, vybrali, co si myslíme, že bude fungovat. Přistoupili jsme na kompromisy a třeba na méně praktické dětské představy.