en cz

Indiánka z hor anebKdyž dětem naslouchám

3 roky, Fejetony, 4 roky, komunikace, 5 let, osoba blízká, děti, rodiče, vztah s osobou blízkou, pocit bezpečí, pozornost, Respektovat a být respektován, empatie, rodina, naslouchat, motivace, máma, dcera, respekt, Míkovcová Lenka, les, podpora, klid, odpočinek, meditace, hory, Eli, spěch, prázdniny, léto

Ten týden jsme si s dětmi hráli na indiány. Bydleli jsme na chalupě v horách u lesa, sbírali dřevo na oheň, u kterého večer zněly bubny a zpěv. Chodili jsme bosí, nosili jsme pírka ve vlasech a učili se střílet z luku. Bylo léto a v lese zrály borůvky. Někdo sbíral do plecháčku a někdo rovnou do pusy. Na tvářích převládala modrá barva a lesem se ozývalo dětské povykování. Nadšení nad modrým nalezištěm nebo žábou.

Když nastal čas návratu, museli jsme se šplhat zpátky do kopce. Kryštof běžel s dětma jak vítr, ale na mladší Eli se dostavila únava. Začala si stěžovat, že jí bolí nožičky, že je unavená a že by chtěla nést nebo na koně. Představa, že ji nesu lesem do kopce, se mi moc nelíbila, a tak jsem se snažila svými argumenty Eli přesvědčit, že to zvládne a ujde sama. Jenže Eli trvala na svém a mě k tomu v hlavě začalo běžet: „Všichni už jdou pryč, přijdeme pozdě na oběd, který pro nás ostatní připravují, budeme to mít studené…“ a mnoho dalších důvodů, proč jsme se museli hned vracet zpátky.

A pak se mi naštěstí rozsvítilo. No a co má být? Vždyť jsou prázdniny, nevadí, když přijdeme pozdě, ani když v takovém horku budeme mít studené jídlo. Zastavila jsem se a navrhla jsem: „Eli, pojď, sedneme si tady na mech a odpočineme si. Pak zase půjdeme dál“. K mému překvapení tiše přikývla, i přesto, že kolem nás proběhli poslední kamarádi a vzdalovali se od nás směrem domů. Zůstaly jsme a udělaly jsme si pohodlí v mechu a trávě.

Eli si sedla na můj klín a my jsme se ocitaly ve stále větším tichu. Nic jsem neříkala a Eli taky mlčela. Sesunula se mi do náručí, jako by chtěla usínat a úplně se zklidnila. Kolem bylo slyšet jen šumění větru v korunách stromů a sem tam zpěv ptáků. Po chvíli jsem si všimla, že Eli tiše oddychuje a spí. Kolem mě i ve mně byl úplný klid.

Trvalo to jen pár minut, ale byla to nádhera. Ticho, teplý vánek, vůně lesa a Eli v náručí. Užívala jsem si to a pak jsem zjistila, že nejsem sama. „Mami, slyšíš to ticho?“ ozvalo se. „Hm“ přitakala jsem s mírným úsměvem na tváři. V Eliině očích byla vidět spokojenost a zvídavost zároveň. Komentovala pozorně každý zvuk a její hlas zněl klidně a svěže.

Po chvíli se ta malá indiánka zvedla, vzala mě za ruku a začala si do kopce poskakovat směrem domů. A já si uvědomila, že takhle „sama“ v lese jsem už dlouho nebyla.

Lenka Míkovcová, září 2014, inspirováno skutečnou životní událostí

Komentáře

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!