Dopis Ježíškovi aneb o lásce k Panence Marii

Venku byla už tma, na adventním věnci svítily dvě svíčky a z rádia se tiše ozýval vánoční jazz. Malovali jsme u stolu sněhuláky a povídali si při tom zase o vánocích. O Adventu, Mikuláši, Ježíškovi i Štědrém Dnu. Také ale o tom, že ne všichni na Ježíška věří, protože místo na Ježíška věří na Santa Clause. A pak i o tom, že někteří neslaví Vánoce vůbec, protože slaví Happy Hanukkah.

Zdálo se, že otázku rozdílné víry přijímaly děti už jako samozřejmost a že kouzlo Vánoc vnímají i ve všeobecném očekávání a těšení. Přesto všechno byla viditelně jejich víra v Ježíška stále neotřesitelná. Sdíleli s námi představu, jak asi Ježíšek vypadá, a plánovali jsme si cestu k Pražskému Jezulátku. Těšili jsme se taky na našeho Ježíška – neviňátko z lipového dřeva, které nám každý rok zdobí špičku vánočního stromku.

Pak jsme začali psát Ježíškovi dopisy. To co nám nadiktovala pětiletá Eli, nás dojalo. Stálo v něm: „Ježíšku, přeju si mikrofon. Mám Tě moc ráda Marie, jsem ráda, že je Ježíšek král a chtěla bych tě potkat živou.“

Z dalšího povídání jsme pochopili, že její zaujetí Pannou Marií spočívá v její roli, jako ztělesnění té, která dala Ježíškovi život a láskyplně o něj pečuje. Cítili jsme v tu chvíli, že tento rok je pro Eli možná Marie důležitější než Ježíšek sám. A uvědomili jsme si také, jak je pro Eli důležitá rodina, kterou Marie, Josef a Ježíšek představují.

Dopis napsala Eli více Marii a Ježíška vzala spíše jako pošťáka s dárky. Je na čase připomenout si znovu i další souvislosti vánočních svátků a Ježíše Krista. Přeci jen by neměl být dětmi vnímán především jako „delivery boy“. Kromě dárků jsou tu ještě další zázraky, který pocestný kazatel z Nazaretu, uměl. Vodu ve víno proměnil a chodit po vodě taky prý uměl.

Tak pohádkové Vánoce.

Lenka