Dobrá partie aneb Bezpodmínečné sebepřijetí.
Bylo soustředěné ticho a oni hráli šachy. Po třech tazích otočili šachovnici, to aby se vyrovnaly šance. Po dalších třech tazích se situace opakovala a pak zase. Hráčem na jedné straně byl táta a na druhé straně jeho malá dcera. Společný čas u šachovnice byl prostorem pro učení se strategickému myšlení, trpělivosti, empatii a v neposlední řadě o získávání dětského sebevědomí a sebeúcty. Hráli takhle pokaždé.
Až jednou malá „Bojovnice“ vstoupila do hry s rozhodnutím setrvat po celou dobu hry na stejné straně šachovnice. Byla už dost velká na to, aby si uvědomovala svou hodnotu bez ohledu na výsledek partie. Její sebeúcta už nezávisela na tom, zda tu partii vyhraje. Nenápadná známka uvědomování si vlastní hodnoty tak začala uzavírat její dětství. Bezpodmínečně již přijímala svou osobnost.
Sem tam se ti dva scházeli a hráli dobrou přátelskou partii. Až jednou, on už byl starý muž, ona velká „Bojovnice“ vstoupila do hry a do ticha svému tátovi s láskou nabídla, aby si po třech tazích otočili šachovnici…
Napsáno na motivy příběhů Taťjany a Pavla Kopřivových základního kurzu Respektovat a být respektován 2012.
O soutěžích a dětech
Více než rok jsem přemýšlela a pozorovala jsem, co dělají soutěže s mými malými „nezralými“ dětmi. Vyvolávaly v nich rivalitu, stres, potlačovaly empatii, nutily je podvádět, vyvolávaly v nich chtivost, devastovaly jejich sebevědomí.
Pojmenovat jsem to ještě dokázala, ale nedokázala jsem si dost dobře představit, jaký zásadní a dlouhodobý dopad to může mít na jejich nezralou psychiku. Kopřivovi to nazvali jednoduše: „komparativní sebepřijetí“. Lidově řečeno - hodnocení sebe sama na základě srovnávání se s druhými lidmi. Bez ohledu na uvědomování si vlastní hodnoty.
Čím soutěže v dětském věku nahradit? T. a P. Kopřivovi doporučují: týmovou spolupráci – dosahování společného cíle, kde při plnění úkolů potřebují děti jeden druhého, dobrodružstvím, aktivitami na rozvoj osobnosti, empatií apod.“
Soutěživosti se věnuje i kniha „Sourozenci bez rivality“ od Adele Faber a Elaine Mazlish. Z kapitoly „Nebezpečí, když děti srovnáváme“ jsem si vzala jednu důležitou myšlenku. Pokud děti mezi sebou porovnáváme (a to i v dobrém např. „Rýša má před jídlem vždy umyté ruce, ani mu to nemusíme připomínat.“), vyvoláváme mezi nimi soutěživost a rivalitu. Vkládáme klín nejen mezi ně samotné, ale i mezi ně a ostatní lidi.” Tuto rivalitu si pak s sebou nesou až do dospělého věku.
Více o vlivu soutěží na malé děti ve hře Pexeso nohama vzhůru.
Regína
—29. 10. 09:57
SmazatRozplakala jsem se. Dojalo mě to. Kromě myšlenek na vývoj vlastního já mých dětí jsem si uvědomila, jak se v průběhu života mění lidské role, jak je čas neúprosný. Jak je to nedávno, kdy mi můj otec vyprávěl, jak nad námi stál, když jsme se sestrou spaly, jak se na nás jen tiše a láskyplně díval. To stejné dělám teď já, chodím se dívat na své syny. Uvědomuji si, jak s nejlepším vědomím dělám maximum pro to, aby obstáli v dnešním světe. Jak je, kromě tisíce jiných věcí, učím tomu, že stáří je součástí života. Učím je úctě k starším lidem. Tomu, že je normální mít s nimi trpělivost neb již hůře vidí nebo slyší nebo pro ně počítačová technika není denním chlebem. Že pochopit pro nás běžné věci pro ně není až tak jednoduché. O to více radosti mají, když se jim to podaří. A nejen oni. Myslím, že to dělám s úspěchem, že se mi podařilo uvědomit si to (mě samotné), ale i mému manželovi, mým dětem. Radost z toho máme totiž nakonec všichni. A když si to pak i nahlas řekneme, je to o to úžasnější. Vážím si toho, že se mi to daří, váží si toho myslím i mé okolí. Je to neuvěřitelný pocit. Možná, že teprve teď se mi daří to, co se holčičce ve fejetonu daří v tak ranném věku. Uvědomuji si svou hodnotu, vnímám své sebevědomí, mám sebeúctu k tomu co dělám, jak se chovám, co cítím. Mám radost, že jsou dnes rodiče, kterým se daří toto vše u svých dětí podpořit včas, s láskou a s vkusem.
Lenka Míkovcová
—29. 10. 10:13
SmazatRegi, moc díky za komentář! Vážím si Tvojí upřímnosti a opravdu s nadšením pozoruji, že na některé osobní kroky a změny v životě není nikdy pozdě...
Pavel
—20. 12. 15:40
SmazatLenko, popsaná verze šachu (otáčení šachovnice po každých třech tazích) podporuje neodpovědnost (moji mizerou pozici bude řešit někdo jiný a já dostanu zadarmo pozici snů), lenost (lehce a téměř bezmyšlenkovitě zatáhnout je pohodlnější, než bolestně a pracně propočítávat varianty)... V reálném světě mu také nebude protistrana otáčet šachovnici. Soutěživost je dobrá (děti se zároveň musí naučit respektovat pravidla a chovat se slušně i k soupeři) a naučit se prohrávat je důležité. Šach Mat!
Petr Pavlovi
—20. 12. 21:35
SmazatMilý Pavle, nic není tak černobíle jak by se snad z pohledu na šachovnici zdálo :). Souhlasím s tebou, že soutěž sama osobě opravdu není špatná věc pokud ale máme její dopady (vítězství a prohru) mentálně "pod kontrolou". Já si s tebou šachy klidně zahraju, přestože vím, že na 99 procent prohraju. Dokáži s tím výsledkem žít a i tak budu hrát na plno co to dá ... Už jsem totiž dospělej kluk.
Málé děti toho však v brzkém věku cca do pěti let nejsou schopny, jediné co berou je vítězství, prohru jejich "mladičká psychika" propojuje s jejich osobní (ne)kvalitou ... Bacha ony ti to sami neřeknou !!! Tlak na vítězství je vede ke hře pro vítězství pro sebe, pro rodiče, děděčky, učitelký apod, bohužel ne ke hře pro dobrý pocit ze hry samotné. Když mírně dorostou, sami se dobrovolně k soutěži, která je nejvíce baví přihlásí a vsadím se, že budou mít nakonec nadprůměrné výsledky. Poznají to, co je baví a budou nejlepší v tom, co je baví a hlavně budou to dělat pro sebe. Prohry přijdou, neboj, ty ale budou zvládat s daleko větším nadhledem ... Tak kdy si zahrajem?
Pavel
—20. 12. 22:25
SmazatUž brzy :-) Beru na hory šachy i hodiny! Kayugers dangers!
Lenka
—03. 02. 23:08
SmazatMáte úžasné články, jen hltám, velice inspirativní- dýky moc.
Lenka Mik
—06. 02. 13:10
SmazatLenko, také díky za reakci. Inspiraci šiřte prosím dál :-)