en cz

Dětské „lži“ aneb Skryté strachy a nevyslovená přání*

2 roky, 3 roky, 1 rok, Fejetony, 4 roky, 5 let, děti, rodiče, Respektovat a být respektován, empatie, táta, dcera, trpělivost, přání, děda, splnit přání v představách, syn, rybář, Jakub Vágner, jeleni, lež, strachy, představy, moře, ryby, lovit

Byli poprvé na lovu ryb. V opravdovém moři. Kryštof pevně držel síťku z akvaristiky a po kolena ve vodě se pohyboval jistými kroky vpřed. Číhal na hejna rybiček a pozoroval plazící se plže. S nadšením si prohlížel kolem spěchajícího kraba a o každý zážitek se dělil se svým tátou. Oba si to náramně užívali. Probírali strategie lovu, přeskakovali malá skaliska a nořili se do mělkých teplých tůněk. Lovili jen tak pro radost. Každou rybku se vzpomínkou na dobrodruha Jakuba Vágnera pustili zpět do moře. Fantazie pětiletého Kryštofova, který je milovníkem mořských hlubin, se roztáčela naplno. Chvíli očekával proplutí žraloka za chvíli zas osminohé chobotnice.

Dorazili jsme s dědou za nimi a užívali si pohledu na jejich nadšení. Jakmile nás Kryštof uviděl, přihnal se k dědovi a začal mu vyprávět. „Dědo! Pojď sem! Tadyhle jsem viděl takhle velkého kraba, no vážně!“ Ruce měl rozpřažené a na nás to dělalo dojem, jako by ten krab měl mít skoro půl metru. Bylo mi jasné, že by si Kryštof strašně přál takhle velkého kraba vidět a chytit. Že o něm nahlas sní. Ale také to, že si u dědy testoval, zda je vůbec možné, že takový krab zde žije, a tedy zda se má tak velké „příšery“ obávat. Netušila jsem, jak děda zareaguje. Čekala jsem, spíš že se mu bude pokoušet tuto nevinnou lež vyvracet. To, že si to vymyslel, totiž bylo jasné dědovi, mně, ale i Kryštofovi.

Jenže místo toho zaznělo: „Když jsem byl malý, spal jsem jednou u kamaráda na chatě v Černošicích, kde se v lese tenkrát vyskytovali jeleni. Strašně jsem si přál je vidět. Když jsem se pak setkal s mámou a tátou, vymyslel jsem si, že nám skákali přes střechu chaty. Tak moc jsem si to přál a snad jsem tomu i věřil.“ Stejně tak jako dědovi rodiče, vzal i on s pochopením Kryštofovu „lež“ na milost. A to i přesto, že obvykle by do detailu očekával spíše přesný popis stavu věci.

Byla jsem dědovi vděčná, že z Kryštofova nadšení a snění, neudělal trapnou lež, za kterou by se musel stydět. Nepřímo Kryštofovi naznačil, že ví, že je to jen krásná představa, ale nevyvracel mu ji. Pomohl tak Kryštofovi ujasnit si, co je jeho velké přání a co skutečnost.

Mohli jsme si pak společně s Kryštofem v dobré náladě užívat nekonečně variant představ začínajících slůvkem „Kdyby“ a nechat se unášet na vlnách našich přání, snů a fantazie.



*Kdy děti lžou a proč, popisuje velice citlivě ve své knize Between Parent and Child, Haim G. Ginott, Three Rivers Press, New York, 2003. Uvádí tři nejběžnější situace. Všechny vyžadují trpělivý a empatický přístup rodiče, aby se vztahy mezi dítětem a rodičem udržely otevřené a upřímné.

I. Děti si vymýšlejí, aby si samy dodaly, co jim v realitě chybí, viz fejeton výše. Tyto lži pak vyjadřují jejich strachy a přání (naděje). Našim úkolem je se pak soustředit spíše na pochopení jejich potřeb a přání než na vyvracení a usvědčování ze lži. Pochopením problému můžeme dětem pomoci rozlišit mezi skutečností a jejich vysněnou „realitou“. Spíše se tak smíří s tím, že skutečnost se od jejich přání či strachů odlišuje.

II. Ke lži se děti často uchýlí, když je nutíme svými otázkami se bránit. Např. klademe-li otázky, na které již známe odpověď, a dítěti je to jasné. Když otázky jsou malé pasti, které je nutí vybrat si mezi hloupou lží a trapnou zpovědí. Např. otázka: „Kdo tady snědl tu čokoládu?“ při, které se její autor dívá na svého potomka přísným pohledem. Dítě umazané od čokolády od hlavy až k patě, bude pravděpodobně v takové situaci tvrdit, že se jí ani nedotklo a že to byl někdo jiný nebo „schovaný neposedný skřítek“.

III. Někdy děti lžou proto, že nesmí říkat pravdu. Např. vyjadřovat skutečné pocity o blízkých příbuzných, protože jsou za to zavrhovány nebo i fyzicky trestány. Jsou tak nuceny říkat rodičům jen to, co se jim líbí. Ne to, jak to vidí a cítí ony sami. Např. výrok „Blbá teta“ je jim vyvracen, že přeci tetu mají všichni rádi s dodatkem např. „Ty nejsi můj hodný chlapeček, když o tetě takhle mluvíš.“

Komentáře

  • melissa ferkova

    —05. 11. 13:06

    Smazat

    aby sem chodila s misou

  • Lenka Krejci

    —03. 10. 16:09

    Smazat

    Uz nekolik let v noci slysim v obdobi rije v revnickem lese jelena. Myslim, ze je to ten samy, co videl vas deda, troubi na cele Brdy :-).

  • Lenka

    —06. 10. 13:56

    Smazat

    :-)

Máme zájem o Vaše zkušenosti, strasti i slasti.
I my stále hledáme ten nejvhodnější způsob, jak na to.
Napište nám!