Dejte mu košem aneb Jak odmítnout ale neranit?

Znáte to. Věnujete se práci v domácnosti nebo jednomu sourozenci a na toho druhého zrovna nemáte čas. Já zrovna neměla čas na Elišku (2 roky a 2 měsíce) jenže ona ke mně přicupitala , ohnula se, nabrala hromadu sněhu, udělala z ní kouli, napřáhla se a už jsem ji měla na nose.

Na takovou výzvu ke hře se mi těžko říkalo „Počkej prosím, teď nemůžu.“. Neměla jsem to srdce, ji hned odmítnout, ale čas jsem vážně neměla a nechtěla jsem ji ranit.

Šlo to lépe, než jsem očekávala. Stačilo jako zaházet Elišku hromadou sněhu, udělat z ní jako sněhuláka s hrncem na hlavě a mrkví na nose, a pak vysvětlit, že vážně potřebuji ještě 10 minut pracovat. Nabídla jsem ji, že nastavím budíka a až zazvoní, půjdu si s ní hrát. A že se mezitím může vyhrabat ze sněhu, vzít si puzzle, a nebo oblíbenou knížku. No a vyšlo to.

Přistoupila jsem na její hru, dala jsem jí najevo, že chápu, že si chce hrát, ale zároveň jsem uhájila svůj prostor. A Eliška opravdu respektovala, že svou práci potřebuji dokončit.

Na využití kuchyňského minutovníku k ukončení aktivity je už Eli zvyklá. Často se s Kryštofem střídají na houpačce podle přesýpacích hodin, a nebo dokáže respektovat zvonění minutovníku, který signalizuje např. konec koukání na Baby Tv nebo oznamuje hotové jídlo.